Mně slunečný nápěv myslí spěl
o světě, kde vše přebolí,
když bludištěm ulic sám jsem šel
za přízrak města do polí,
kde příroda zmládlá v úsměvech
a v jarním šatě jásala
a plaménky květů, v písní snech
svou radost nebi hlásala.
Žal divný mne objal chvíle té
ve květném moři zářivém:
proč člověk jen jednou rozkvete
a pak již nikdy v žití svém?