V říjnovém temnu jsem s knihou bděl.
Vítr zdřím’ v korunách stromů,
měsíc jak monstrance v mhách se skvěl
nad štíty domů.
Stíny se mračily na stěně
v pablescích svíce jak dýmy,
oči mé chvěly se zasněně
pod víčky mdlými.
Na klavír kdosi tmě vroucně hrál
v přízemí zamlklé vily,
alespoň žalný zvuk zastenal
do noci kvily.
Potom, když klavíru nářek ztich’
– probděl jsem dumnou noc dlouhou –
srdce si zastesklo v prsou mých
nemocnou touhou:
Spatřil jsem krajinu podzimní,
úvaly, oněmlé lesy;
záludná temnota vládla v ní
smutkem a děsy.
Mnohé jsem viděl, co bývalo
v úsměvném květnovém čase,
nebe jak na vrších dřímalo
v jihnoucím jase,
paseky, ptáci kde plesali
při tancích pastýřek snědých,
ručeje, kypící přívaly
z úbočí šedých.
Jako bych tudy zas putoval,
končinou trudnou teď, mhavou,
cítil, jak šeptá si trpký žal
žlutavou travou:
mlhy že rouškou svou obestřou
duši mou hřbitovně tklivou,
Zima že půjde pak krajinou,
po vrších, nivou.