V říjnové noci jsem kdysi bděl.
Vítr sláb’ v korunách stromů,
měsíc jak monstrance vycházel
nad střechy domů.
Stíny se honily po stěně
v těkavém paprsku svíčky,
zraky mé třásly se znaveně
pod mdlými víčky.
Kdosi na piano zlehka hrál
za okny uzavřenými,
aspoň tón žalostný zaplakal
pod okny mými.
Potom, když piano doznělo,
– probděl jsem celou noc dlouhou,
v hlubinách cosi se zachvělo
nemocnou touhou.
Viděl jsem krajinu podzimní,
pláně a vysoké hory;
sinavá temnota vládla v ní
až za obzory.
Všechno jsem cítil, co bývalo
za smavých, květnových časů,
nebe jak pokojně dřímalo
v slunečním jasu.
Háje, kde ptáci vždy zpívali
k tanci mých pastýřek bledých,
řeky, jež bouřně se vrhaly
z pohoří šedých.
Jako bych nyní zas tudy šel,
tou zemí pustnoucí, tmavou,
cítil, jak provívá tichý žel
žlutavou travou.
Květy že nadarmo rozkvetly,
nikomu k blahu a slasti,
ptáci že dávno již odlétli
do jiné vlasti.
A mlhy že padnou v duši mou,
dusivé, smrtelné mlhy,
Zima že potáhne krajinou,
háji a luhy.