Dům k domu malebně se ve údolí řadí.
Prejzové střechy... báň... věž na věži... v tom sady...
Klikaté ulice... výklenky... balustrády...
a v dáli pod mostem stříbrná řeka pádí...
Vše má svou náladu a k snění duši svádí...
Ten starý kolorit a staveb divných řady,
klid náměstí, jež sní o zvucích serenady,
když večer do ulic se mrtvých plíží kradí.
V tom slunce zapadlo, slyš, zvuk tam, z jiné strany,
teď ze všech koutů, hle, zvonice rozelkány
nad městem počaly svůj koncert melodický...
Noc klesá... Bání shluk... střech... palác na paláci,
jak vzrůstá noc, se v temna propast zvolna ztrácí:
teď, hle, hrad s dómem v mrak tam trčí gigantický!