Je letní den. Slunce svítí s nebe.
Tu procitá duše! volá – křičí
po kousku oblohy! – ta smutná duše –
Já ležím na pohovce v síni. Pozorný. Němý.
Sen zrozený ze sna. Stříbrné světlo
víří na podlaze jizby!
Tam sedí mé dumy v smutečních řízách
a hrají na flétny: pláčí a teskní.
Teď vykřikly hrůzou. Prchají v zmatku.
Světelný příboj prolomil okna
a valí se, valí, rozmetá skříně
a hučí a jásá a roste a ničí! –
Světelné moře.
A duše se zvedá...
Vrhá se do vln a koupe své tělo
v slunečných vodách;
rodí se znova: spanilá víla:
Anadyomené.
Večer!
Zavřena okna, sšeřená jizba.
V nejhlubším stínu
ležím a dřímám.
Smuteční děvy hrají na flétny.
Má duše zpívá v slunečních vodách.