My setkali se spolu na mostě,
šla tiše jako chodí nemocní.
A do mé duše padl tmavý stín,
pln hořkosti a důvěrného smutku:
Já pravil k ní: Kam jdete Paní?...
To byl jen rozmar. Velký soucit
stiskl rukou moje hrdlo – –
A dlouho jsem se za ní díval,
až zmizela ve vratech věže.