Zvuk zvonů zazněl z fialové dáli,
jakoby mrtvo prolomiti chtěl,
ten známý hvozd, kde plavé ženy spaly,
kdes z dola čímsi dávným zašuměl.
Ve skalách zejí sluje opuštěné;
jich dávno rohy lovců nehluší.
Obloha černá nad kraji se klene,
a smutné světlo kane do duší.
Ó, kdyby aspoň touto dusnou zemí
zazněly divé hordy nepřátel!
Však boje neschopnému bolno je mi,
že smutek ten jsem vlastně kdysi chtěl. –
A podivná mne lítost nyní jímá,
když vidím kraje nocí zasuty,
a v mojich žilách zkažená krev hřímá
mdlým vztekem pomsty, touhou pokuty...