Na sopky vrcholu žiji.
Z hlubiny vyvěrá ke mně bouřlivé dunění temné,
vlnění zemského ruchu...
Řinčení myriad kladiv, syčení strojů a páry,
hrčení nákladních vozů, víření hlasů a tónů,
hučení kypících jezů, ozvuky ječících zvonů...
Omamná, barvitá hudbo širého lidského moře,
které se rozbíjí prudce u paty sopečné hory,
na jejímž vrcholu trůním, hltaje rozlačněn zvuky
života osudné hymny, tajemné nádhery smrti!...
Krev mou jsi zažehla touhou,
srdci jsi připiala plachty,
vlnami tvými by plulo, podobno odvážné lodi,
k dalekým ostrovům skrytým
panenských neznámých světů,
zázračných tvorů a květů.
Miluji krásu tvých hněvů, miluji hrůzu tvé lásky,
nezměrné záhady hlubin,
nad nimiž chtivě se skláním,
tebou se zpíjeje žhavě, nezdolný, lákavý živle,
čekaje netrpělivě, abych tě pozdravil slavně
v zkypění varu tvé síly.
Na sopky vrcholu žiji...
Z hlubiny proniká ke mně bouřlivé dunění temné
vlnění zemského ruchu –
Živote žírný a mocný!... Polibek celému světu!!
Sopka se v základu chvěje, živly se rozpoutávají!
Vznešená chvíle – ó věčno! –
posléze zachvácen býti
výbuchem žití!