Pod bledou oblohou, na které luna plane,
jas lijíc unylý na sešeřelou zemi,
v plášť šera schoulenou, jak dítě, skolébané
mdlou písní vichřice, jež bloudí haluzemi,
pod stinnou alejí v klid posvátný a tklivý,
na němé buffety, ukryté v starém háji,
v šer tichých údolí, kde sametové nivy
v mhách noci dumavé jak splavy vypadají,
na smutné potoky, ve stínu olší spící,
kde ženy blouznivé sní v modré tiši mhavé,
jimž touha umřela a červeň prchla z lící,
jež k lýrám skloněny zpívají písně lkavé,
– ó, krásná vidino! – já cítím tvoje ruce
na žhavém čele svém, a v žilách krev mi hoří,
a moje vidiny, mou vášní hnány, v muce
v mém těle vzpínají se jako bujní oři.
Nech duši spočinout v tvém klíně věčně líném
a dlaní třesoucí tvé hladit vlasy zlaté,
až sněním omámen a otrávený spleenem
do tvojí náruče ti klesnu rozepjaté.