Jak ohromné jeviště dramatu nekonečného
svět pozemský zjevil se mladistvě zvědavé touze,
byl prostor pln letců, plavců a cestujících,
i já se svěřil větru, vlnám, luně a slunci.
Tak shléd’ jsem cizí kraje, jež zvaly,
u stinných palem jsem přistál neb k souhvězdím cílil,
mé představy o všem tropicky kvetly,
v svém nitru jsem střádal dary záští a lásky.
V svou hvězdu jsem věřil a hledal ji v duchovnu,
boj začal jsem s větrem a zajat byl ohněm,
mne krása vysvobodila z pout všedna,
a někdy jsem zabloudil v klášter, jindy v děs jatek.
Kdys chtěl jsem od tebe, světe, polibek slávy,
však tys mi dal více, svou propast,
a já tě objevil v sobě, nový svět, pravdu,
jenž za přelud skutečnost dal mi.
V tvých hloubkách spatřil jsem nadhvězdné výšky,
tvá hudba ukojila můj hlad, jenž mne mučí,
s nímž jsem se narodil v tomto, snad již v bývalém žití,
a jenž mne pudil hledati smysl hmoty.
Teď stojím na tvé pevnině, pokorný člověk,
jen bohat životní moudrostí, s pohledem volným,
jenž letí jako avion do budoucnosti,
kde v boží dlani spí příští rekové Země