Smutek svůj zřel jsem v polární noci.
Na bludné kře plul divokým proudem.
Ponuře němě – jako zlý přízrak.
Na břehu snila sněhová chata.
Opodál v ledu vzpomínky vraku.
Zmámené kry se srážely s třeskem.
Smutek jak socha žulová stojí.
Naslouchá chmurně osudným ranám –
Nyní vzkřik’!... Proud jen valí se cestou...