Kdys v zmatcích války třicetileté
můj rod se přestěhoval ze vsi Lešetic,
až z hornického koutu příbramského,
do jižních Čech, kde pak se usadil.
Tam věnoval se rolnickému stavu
a sžil se s luhy, s lesy, s rybníky
i s drsnou pošumavskou končinou,
jež stala se mu štědrým domovem.
Tak zakořenil rod můj v Netolicích
a jedno pokolení za druhým
zde na jevišti polí robotilo,
by sklízelo s nich žně své námahy
a množilo se, kvetlo, prospívalo
ve volné přírodě a v styku se zemí,
s níž trpělo a s níž se radovalo.
Nuž z toho kmene vyrostl můj otec.
I když se musil přizpůsobit městu,
v něm skrytě vřela volnost venkova
a svéráz kraje, kde se narodil;
byl odvážný jak horská bystřina,
však srdce vroucného a citlivého
pro český lid a jeho budoucnost.
Já po otci jsem zdědil onen kraj,
mne přivolává mocí nábožnou,
neb v jeho polích, v lesích, v rybnících
se zrcadlí jak v říční hladině
má jará léta, moje rané sny,
a z cizích tváří, jež tam potkávám,
snad na mne hledí moji příbuzní,
ba cítím, že i v chleba krajíci,
jenž uhněten byl z žita jižních Čech,
je posvátný vzkaz dávných předků mých.