Ó mrtvé vody, zrcadlící měsíc.
A břehy mhavé, sotva znatelné.
Tu vede cesta k osamělým skalám
a zádumčivé vzdechy těkají.
Skryt clonou olší, pohřížený v dumy,
zde usednu si, hlavu skloněnu.
A teskní chodci, již se tady zjeví,
zrak mají snivý, roucho kajícné,
a z jejich rukou sněží vroucně k zemi
šlář Veroničin s tváří Kristovou.