Je smutno v království na straně půlnoční,
tam hrůza panuje a ticho v ulicích;
ze střechy paláce vlá prapor smuteční
a nikde stopy víc po barvách hýřících.
A dvéře kathedrál jsou otevřeny všem
a kněží slouží mše a prosby k nebi zní,
na trůně z ebenu král sedí bled a něm,
vždyť ví, že padne říš, dřív než se rozední.
Tam dole pod hradem Mor zuří v příbytcích...
Je všechno ztraceno a nikde pomoci,
kde vezme za kliku, nach bledne na lících
a pláč a rouhání se vlní do noci.
Je smutno... malátno, v tom šerém království,
kde mocní předkové lesk rodu hlásali;
vše mdlobou schvácené a nic se nezachví,
i zvony stříbrné, jež kdysi jásaly.
Hrad hrdých illusí se v trosky rozpadá,
v příkopech toulají se vzdechy smuteční
a město vymřelé se v temno propadá,
jen vížky kostelců nad propast noci ční.
A stichlé území se v pustu obrátí,
co dosud doufalo v hor sluje uteče,
až horda Avarů říš shnilou podvrátí
a v poutech poslední žoldnéře odvleče...
A bílé království pak navždy zapadne,
by nikdy nevstalo už v davů jásotu –
vše morem zahyne a mrazem vychřadne,
i chorá něha Snu, jenž klne životu...