Shluk chmurně zamyšlených stavení...
Chrám... palác... klášter s šerou zvonicí.
V svých černých rouchách skromné bekyně
jdou poustevnicky němou ulicí.
Sní siré sady, můstky, průplavy,
na nichž se zjeví labuť unylá,
jak přízrak bloudíc vodou ospalou,
jež hřívou řas je místy porostlá.
Je ticho zde jak v ráji prokletém...
Slyš! – Kdesi zvon... pak druhý... zvonů sněm
štká lítostivě Zdrávas Maria...
Pak klid zas rozpne křídla nad městem.