Marie, cos’ nechala mi vzdech,
jen vzdech a nic po sobě víc,
jen slz a bolů na tisíc,
co zbylo mi z tvých božských něh?
Ó, světla! očí cudný hod,
jenž sytil moji duši mdlou,
proč vypluly jste z mojich vod?
Hle! – marno – dávno vše je tmou!
A často večer v teskných snech
zřím z šera plát dvé očí tvých;
já chci tě zlíbat na ústech –
však ty zas mizíš v oblacích.