Veliké moře, svobodo
spoutaných duší, které tíží země,
jak silný obr z nakupených vrchů,
zvedáš své tělo, rozvíráš svá křídla!
Prokletá země! Vlna tvá ji mrská,
jak trestá vše, co slabé je a nízké,
vznešený orle, naplněný touhou
nesměrno spolknout, zaťat drápy v nebe.
Kdo pochopí, čím vřelo tvoje nitro?
Kam vrhají se tvoje věčné písně?
A tělo rozbouřené zmohutnělo
a celé nebe leží na tvém srdci.
Veliká matko, na skalnatém břehu
bouř otevřela oči mojí duši,
ve chvíli žáru. Tu se probudila
z těžkého spánku, její paže stuhly
v železné svaly, oko vzplálo hněvem
a z úst se rozleh’ udivený výkřik –
a svoje černé vlasy rozpustila
a s trpkým smíchem klesla ve tvou náruč.