Obloha stále se tměla.
Pojednou cítil jsem v síni
hedvábnou ručinku noci.
V zahradě padalo listí
s šedivých haluzí stromů.
Do oken bubnoval vítr.
Pomalu v modravém přítmí
tikalo kývadlo hodin;
na dvoře křičely ženy
a vedle za tenkou stěnou
slyšel jsem kanára v kleci
zpívati v sousedním bytě.
Blesky se kmitaly nebem.
Kanár, snad polekán, zmlkl.
A já jsem počal být smuten.
V haluzích zápolil vítr,
kaštany vzdychaly těžce
v smrtelném zápasu s bouří.
A za zdí síně jsem zaslech’
modlící, třesavé hlasy
nějakých malinkých dítek.
Říkaly modlitbu krátkou,
již jsem se častokrát modlil,
když jsem žil v rodinném domě.
Nebe je plamenné moře.
Dunění hromu se množí...
Hlasy jsou tišší a tišší,
až jsou jak vzpomínka dávná.
A jako před lety kdysi
modlím se útěšná slova –
Tu z očí vyhrkly slzy.