Dnes navštívím tě, drahá, z večera,
až lampy jasem zkropí ulice...
Skla okna zastřem’, které do šera
v síň vpouští smělý pohled měsíce.
Tu usedneme v tichu světnice
v klín pohovky jak trávník zelené,
na ruce tvé ti poklon tisíce
pak šeptne srdce touhou šílené.
I budem’ šťastni, spolu teskníce;
mé nyvé vzdechy omdlí v polibcích,
jež vznítí svěc mdlé oči do žáru.
A v míru síně, v stín se hroužíce,
chcem’ slyšet občas ozvu kočáru,
jak zmdleně bloudí pouští ulice.