Když jsem vyšel do světa, byl jsem tulák,
ale cesta mne napravila i nasytila,
měl jsem štěstí i neštěstí,
oboje jako oblásky jsem nacházel časem.
Duhové lučiny mne zlákaly v svou náruč,
světelný oř mne vynesl na vrch,
koupal jsem se v úsměvu dívek,
jež domů šly ze školy nebo z dílen.
V zrcadle krásy se rozžehala má tvář,
krvavou růži úst jsem schovával pro svou milou,
o níž jsem četl pověst, že byla unesena
šíleným hudebníkem na výspu v Černém moři.
Tenkrát jsem nosil v brašně sny,
bylo mi dobře u božích muk.
Měl jsem skvělou sílu jako zápasník,
však rád jsem zpíval o mdlobě a smutku.
Jak je to dávno, jako tisíce let,
a skoro se zdá, že někdo jiný to žil,
který již zemřel, jehož jsem přečkal
jak statný strom, pamětník uprchlých jar