V mladistvém věku matky-země,
kdy byla jinak souhvězdí zasnoubena,
žil jsem jak nevědomý a bezbranný tvor,
(je jedno již v jaké podobě)
hrál jsem si s plody a škeblemi,
tušil nad sebou jediné božstvo
jak slunce.
Tehdy země prožívala éru ohnivé lásky,
hýřivé obrazivosti,
přírody obrovských snů
a sopečných vášní,
chystajíc pevniny,
vymýšlejíc životní podmínky
pro své budoucí děti,
naději svoji,
lidské plémě, jež mělo přijít
a proslaviti ji
v dějinách Kosmu.
Od té doby prožila mnoho
ta velká rodička,
jíž vděčíme za život
a za své nesčetné bratry a sestry,
již hemží se na její obrovské dlani
a spí v jejím klíně.
Teď je však rádkyní věrnou svým dětem,
vnuká svou moudrost jejich mysli,
jež zdědila její obrazotvornost,
aby vymýšlela vědecké divy,
snila o díle lásky,
k němuž země skytla jim základ,
aby v něm pokračovaly,
aby je vybudovaly
pro příští bratry a sestry,
snad pro vyšší plémě,
k oslavě veškerenstva.
A přece jak mladá jest ještě země,
a člověk je vlastně stále jen dítě
na prvém stupni vývoje dosud,
jak nekonečné jsou možnosti jeho,
co všechno jej čeká,
co matka-země mu do vínku dala,
o čem neví,
a kde jest jeho nejvyšší vrchol,
k němuž spěl,
k němuž jít musí po věky,
než země zemře?