V malebném kraji
panenských hvozdů,
úrodných lánů,
v slunci, kde pějí duhoví ptáci
nad svěžím luhem bláhových tužeb,
dumala kdysi chaloupka prostá.
Závěje květů
hořely vůkol.
Kořenné vůně proudily vzduchem,
slnivé barvy tryskaly k nebi.
V chaloupky oknech
leskl se večer, těhotný vzdechy,
plamenný západ vznícených srdcí,
nahlížející do družné jizby.
Čarovná jitra, která se smála,
vidouce štěstí oddaných duší.
Odpůldne žárná,
naslouchající ozvěnám touhy. –
Z pohoří světa vnikli sem lidé;
zrubali hvozdy.
Z honosných jedlí, z velebných sosen,
z kamenů vážných
kouzlili domy.
Na skromných stráních
rozkvetly stavby, procitly sady;
hřmotící město pestří se nyní,
kde dříve snila chaloupka prostá –
Jasná má duše!
Zvedáš se mořem věží a bání
k blankytné výši,
v polibcích slunce.