V růžovém kraji,
kde rostou palmy,
v slunci se chvějí zelené vážky,
nad pestrým luhem nevinných tužeb
stávala kdysi chudičká chýše.
Stříbrné květy
zářily vůkol.
Výdechy travin voněly vzduchem,
nejčistší barvy zpívaly v nebi.
A v jejích oknech
leskl se večer, těhotný vzdechy,
krvavý západ planoucích srdcí,
který se díval do klidné jizby.
Ó, jasné noci, které se smály,
vidouce štěstí dvou dobrých duší!
Odpůldne klidná,
omdlelá touhou velikých vášní!
Z pohoří tmavých
přišli sem lidé,
skáceli lesy
a z pevných kmenů
vztýčili domy...
Stavěli stále
v horečném kvapu,
a práce rostla
pod jejich dlaní –
Má bílá duše!
Na tvojich stráních
vyrostly zámky a vzkvetly sady,
a velké město zvedá se nyní,
kde dříve stával chatrný domek. –
Má jasná duše!
Teď noříš střechy a věže chrámů
do modrých výšin,
nad pyšné jedle
a skalní hroty,
vznešená, krásná,
v paprscích slunce! –