Když slunce dochřadlo, mně bylo teskno, mdlo
a v duši zavzlyk’ sen.
A venku vichr táh’, přes úhor v dřímotách,
na sněžkách hasl den.
Stín snivý zpíval v tmách o šerých náladách
neznámých princezen.
Do nočních viol sáh’ a šílel v tesknotách
subtilní trioly.
Do dálky naslouchám, jak zpívá hluchým tmám
ke zvonkům violy.
A spouští píseň mdlou, jak samet vybledlou
na svlačců fioly.
Stín snivý zpívá v mhách o kalných balladách
koketních století,
o duších zraněných a vášní zrazených,
jež úpí v zajetí,
a v jejichž ranách mdlých spí panny v lilijích
a viny staletí,
jež mají trpkost těch, jež mnoho žili v snech
a smutně odešli...