Je marno zavírat dvéře potulným steskům:
Přijdou a žebrají smutně o skyvu chleba,
že musím je pustit přes práh do svojí síně,
bych zahřál jich údy skřehlé severním větrem.
A hovořím s nimi... Všechny illuse schladly!
Ach, špatné svědomí cítím rváti svůj mozek.
A nelze už jinak, nežli přijat ty duše –
Vždyť bydlely kdysi se mnou pod jednou střechou.
Den. Pod okny mými vadnou kvetoucí sady.
Je nudno už smát se, vždyť již vychladly vášně.
A jedno jak druhé. Marno! Nepřijde jaro!
Oh, zlomiti se vším, co kdys žilo a žije,
jen to kdybych mohl, pak by rozkvetly sady
a z duše by tryskly zdroje nového žití!