Smrt vykupitelkou ti byla z žití muk...
Jak perle růžence, jež slzám podobny,
den po dni dokanul v tůň siré tesknoty.
Snů zbožný ciseler, syn, dědic nervů tvých,
do jehož hrudi kdys jak v schránu ukryla’s
své housle stříbrné, po předcích zděděné,
na které milenci snad v chvílích setkání
svou zpověď šeptali k hře větrů rozmarných –
těch houslí ochablé již struny napnul zas
a jejich usnulý hlas plaše probouzel,
až v hvězdném souzvuku z nich něžně vykouzlil
tvé stesky, touhy tvé, jež v prsou tlumila’s
a v struny stříbrných svých houslí vplakala.
Jak obraz, vybledlý již v rámu zvetšelém,
sníš v říze smuteční svou báji o ráji.
Tvé srdce protknuto je sedmi dýkami,
jichž rukojetí bronz znak prokvet’ z opálů.
Tvých očí studánky jsou teď již vyprahlé...
Za nocí květnových tvá láska pohřbená
z tmy hrobu rozkvétá jak modrá lilie.