Minulé doby zas zahřál paprsek slunce.
Myšlénky churavé vyšly sednout si před dům.
Ach! pastýři hnali stádo bělounkých ovcí
a zpívali k tomu: „Škoda ztracených časů“.
A starci sedí a myslí na svoje mládí,
kdy chtěli rozdrtit svět a vzbudovat nový
v prostorách věčnosti, v lesku hynoucích sluncí,
jež byla chladná a málo nadějí hodná.
To už je dávno. Teď smutně tápají v dumách,
vzpomínají, co je a proč to musí tak být,
umdleni bolestí, choři smutky a vášní,
ti starci dnešku, ti starci bídní a vetší,
zčernalé rámy těch kreseb zapadlých mistrů...
Pojď! Znáš jich cenu. Jsou staré, vybledlé fresky!