V zelených hájích krásných údolí,
za zvuků písní pláčem stlumených,
za zvuků lásky, tichých mandolin,
jsi vyrostla a tvoje panenství
se v slunci rozvilo.
Markéto, sladká dcero Severu,
tvé zlaté vlasy s modrou jehlicí
a tvoje ruce s prsty útlými,
jež nepohnutě leží na ňadrech,
jsou splavem žalů mých.
Můj květe hříchu, juž tě utrhli?
A pak ti vpletli do tvých kadeří
lilie, růže, květy slezové,
by zakryli tvou bolest odchodu
nějakou omluvou.
A léta jdou... Na chudém hřbitově
je plno ptáků, láskou pějících.
Ať radují se jenom z života
a poletují kolem cypryší
pod nimiž tiše spíš.
Oh, naslouchej jim ve svém úkrytu.
Viď, je to zas, jak kdysi bývalo.
Z daleka nesou vánky voňavky.
Jen zvedni se v své rakvi – uslyšíš
na blízku srdce bít!