Je smutno v světě sklamán žíti.
Má duše kdysi touhou vřela
ve svoji hrudi všecko skrýti.
Teď pozdě. Snad to neuměla.
Má duše mnoho vytrpěla,
když chtěla všechny krásy míti
a o všem zpívat, o všem sníti,
vše obejmouti, co by chtěla.
Dnes kráčí teskna cestou svojí
a každý se jí vyhne, bojí,
kde jenom vidí její stopy.
A ona něžná, zádumčivá,
sentimentální píseň zpívá:
„Ti lidé nikdy nepochopí....“