Mez zdobí pomněnky a skromné sedmikrásy,
kol houštin vrbových se stuha řeky vine,
až k prahu obzoru se vlní žluté klasy,
pod hájem jezero jak achát v sítí kyne.
Z lip korun u cesty je slyšet hovor ptáků,
na domky vesnické se kostel s vršku dívá,
a skřivan s pole lnu si zalét’ do oblaků,
z nichž perlivý svůj zpěv do klína země schvívá.
V té lázni hřejivé, v níž mladý kraj se koupá,
– jak dívka spanilá, jež odhaluje vnady –
plá pohled nadšením a duše v blankyt stoupá.
Tak zářný, roztoužen, jda vlídnou luční cestou,
sním šťasten dětinsky, že ubírám se tady
do přívětivé vsi, v mír zahrad, za nevěstou.