Zelené louky běží k pohoří.
U cesty stojí stromky sehnuty,
a v modrém nebi plují oblaka
jak bílí snové krásných nadějí.
Je tady ticho jako v kostele,
a vůně plují lehce ze zahrad,
a trávy šumí, řeka klokotá
pod mírnou strání, k lesu skloněnou.
Za sladkých dnů, když slunce vychází,
naivní dívky tančí na mezi,
a pak se třesou chmurné topoly
dětinským smíchem, který hlaholí.
Ó, tyto louky, které rozkvetly,
v nichž dřímá tolik něžných motýlků,
oh, tyto lesy, v kterých zpívají
nejkrasší ptáčci, kteří přilétli!
A slunce svítí na vše s vysoka,
na milující, děti z vesnice,
a srdce buší, srdce hlaholí,
jak zvony, které tuší svítání
a svolávají ke mši věřící.