Již stůně léto. Den se smutkem krátí.
A obloha se koupá v zlatech snech.
Dny, které prchly, dálka nenavrátí.
Žár žhavých růží hasne v záhonech.
A srdce, teskníc pro zahrady mroucí,
si v svatyni svou přeje uzamknout
modř usměvavou, sad i růže skvoucí,
by mohly dál v něm nadějemi žhnout.