V nervósním loubí městského parku
scházeli jsme se s hořícím srdcem.
Jen někdy moje bojácná ruka
přitiskla její k chvějícím ústům.
Však v jejích zracích hořela žádost,
a její malá ňadra se dmula.
Proč jsem jen tehdy odvahy neměl!
Vždyť mne přec často pohledy zvala.
Proč jsem jí říkal vylhaná slova
a její dlaně tiskl jí chladně,
když žhnula touhou po mojí krvi?
Ach, dneska, dneska bylo by jinak!
Ona je vdána. Smutný to život.
A já jsem bohême... Básník a tulák...