Na vlnách dřímá zámořský parník,
s paluby světla
v neklidném temnu plaše se lesknou
na vodní pláni.
Na lodi ticho, usnuli všichni;
jenom stráž chmurně přes okraj hledí,
kterak se v hloubce ke spánku chystá
obrovské moře.
Z temna se noří koráby touhy,
věnčené květy, v obdivu davu,
které hlaď mořskou
zvlnily z jitra v naděje vánku,
cestou však bouří zraněny leží
na tesech skalin;
zákeřné lodi, lupičů hnízda,
pod černou vlajkou s umrlčí lebkou,
věštící z dálky zkázu a nářek,
smělé jak orli, rychlé jak vichry,
výbojné, mstivé,
jejichž zlá srdce posléz’ klid našla
v náruči hlubin.
Zklamání lodi, s jízvami v boku,
příšerné vraky, jako zlý přízrak,
na nichž se mužstvo u stěžňů tísní,
zvedajíc ruce bezmocně k nebi.
Ale v své skrýši
hoví si Moře,
chapadla jeho
vlní se hrůzně
po novém lupu...
Na vlnách dřímá zámořský parník,
varovná světla
v osudném temnu plaše se lesknou
na vodní pláni.