Tisíce let už dříme svatá země v zakletých horách, které zvedají své hroty ostře v azurové nebe, jež kraje objímá.
V zelených hvozdech zahalený zámek, podoben růži sotva rozvité, se třpytí v slunci, které ozlacuje štít jeho kupole.
A v šerých roklích zádumčivě leží kvetoucí nivy, stráně, zahrady, pod šerým křídlem obrovského draka, jenž stojí na stráži.
Buď pozdravena, moje drahá vlasti, Pohádko mládí! V dálných končinách mé srdce zpívá na temenech vrchů, odkud té spatřuji.
Kdo očaroval tvoje bílé zámky? Duj, větře, duj, ať všechno probudíš, co spalo leta, spalo nekonečně a těžce stonalo.
Ať probudí se vážní heroldové a zazvučí v své slavné pozouny, ať probudí se umrtvení ptáci a jasně zapějí.
Zahlahol kraji, rozepěj se mocně, ať puknou skály, draci zcepení, a slunce vyjde zářnější než jindy nad tmavá pohoří.
Zbrojnoši vyjdou s naostřenou dýkou, prápory mocně z věží zavlají, a poddaní se shromáždí před hradem ku poctě Princezny.
Všechno je němé! V zádumčivé rokli prameny mlčí v stínu borovic, paprsky slunce umírají teskně na vodní hladině.
U paty vrchu září pyšný zámek, nerušen kroky sličných poutníků. Uprchly víly, které koupaly se ve zlatých bassinech.
Pod baldachýnem z ispahanských růží uspána leží plavá Princezna, a v klecích dřímou modří kolibříci, již k hodům zpívali.
Květnaté břehy mlčí, rozespalé, a pávy bloudí bílou silnicí, jež ubíhá do zamlžených dálek, kde život burácí.
Má vlasti, zemi nevýslovných tužeb, nejkrašší skvoste v mojí koruně, k tvé epopeji naladil jsem harfu a zpívám opojen.
Zpívají hvězdy, vrchy, oceány, Pohádko mládí; moje arie, jak meteory srší z modrých výší na tvoje paláce...
Cookies on Poetry Cove