Mdlý závoj šera nad krajinou splývá,
a stará alej opuštěna civí
do hládi jezera, v němž odpočívá
veliký měsíc stříbrný a snivý.
A v modrém světle tonou žluté nivy,
a vánek mdlý v rákosí lehce zpívá,
v daleku dřímou hvozdy zádumčivy,
a líné temno u silnice zívá.
To chvíle jest, kdy příšery se rojí,
kdy teskná duše schoulena se bojí
vykřiknout hrůzou, kterou bývá jata
na cestě, která k hostinci se stáčí,
jenž opuštěný, truchlivému spáči
otvírá svoje těžká, černá vrata.