Krajina vítá s rozpiatou náručí slunce,
záře hladí lidi a domy,
oblak jak ze zlaté vaty
se na chlumu pase,
vánek šeptá klepy o háji poli,
jež se obráží v chodcových očích,
stromy jsou jako lodi,
bzukot včel rozkvétá v květech,
skála dýše sálavým teplem,
lidé nesou si do práce ruce,
v prachu hmyz putuje za lučním divem,
ptačí zpěv tančí na zmládlých větvích,
jež se smějí
a pějí.
A ty klečíš na prahu světa
pozorný v rozptýlenosti,
plnost tě obklopuje,
slyšíš jásat i plakat procitlá nitra,
toužíš obejmout dálku,
přeješ si, abys místo srdce měl housle,
tak jsi dojat,
všude zříš výstavu krásy,
sluneční koupel,
tělo křičí,
potí se radostí,
všechno jde k tobě:
vrchy se blíží,
bory se blíží,
nivy se blíží,
řeka se blíží,
kostel se blíží,
srdce se blíží,
ó, jak jsi šťasten,
příroda proniká tebe,
rozumíš každému tvoru,
a hovoříš se vším
pokornou mluvou lásky