Opět v slunci na lučinách
procitají pryskyřníky,
oblaka jak lodi plují po blankytných vlnách nebes.
Šeříkové hrozny voní,
misky magnolií září –
na travnaté stuze mezi
prozpěvují smavé dívky.
Ale v teskně zasmušilém
hvozdě věkovitých dubů
kvetou Smutky.
Skryty pavučinou přítmí
vysílají sladkou vůni
tmavé květy skabios.
Sametoví lyšajové,
s okem nudy na svých křídlech,
proletují kalným vzduchem,
na koberci modrých mechů
odpočívá bílá laň.
Snivě,
nahý, rozespalý,
kráčí mladý kralevic.
V zapomenutí své doby
vniká stále hlouběji –
do tajemné sluje hvozdu.
Beryly a chrysolithy
v jeho měkkých stopách svítí.
Nad závratnou prohlubinou,
na vysokém skalním sedle
odpočívá úplněk;
trůní,
němý, zadumaný,
nad záhadou mého žití.