Mé srdce je jak pták, jenž v šerém hvozdě kvílí
a slabá křídla má, by vznes se do oblaků,
můj obzor temný je a plný černých mraků,
kam zřídka zapadne svit slunce zasmušilý.
Mí snové těkají za noci pustým sadem,
kde divé vichřice vrcholky stromů dují
a v spustlých záhonech otravné býlí bují,
jež moji předkové nechali ležet ladem.
Tam v tmavé chalupě sní moje bledá Paní,
jež bílé ohaře vypouští někdy z domu,
by vyli tesklivě pod šerou střechou stromů,
když v blízké vesnici vyzvání na klekání.
To kraj je tesklivý a plný divých křoví,
kde duše nemocná v svých smutných chvílích mešká
pod loubím jasmínů, z kad sálá vůně těžká
a divný zármutek, jenž na cestách si hoví.
Má teskná krajino! Já zapomenut hynu!
A se mnou veškery mé liliové hříchy.
Já marně žito sel a slzou kropil líchy.
Teď bloudím unaven v tvém fialovém stínu!
V tvých sadech spatřuji svou rozkoš zádumčivou,
však světlo měsíčné mé čisté zraky kalí,
mé smutné myšlénky se netopýry staly,
již plaše vznášejí se nocí mdlou a snivou.
Jak trapný je ten kraj, kde tolik kvésti chtělo,
já vím, teď pozdě je a slunce slabě září...
Ach, proč jsem nevzpomněl, že přijde také stáří.
Teď duše v aleji do hrobu klade tělo!