Na vlnách dřímou plachetní lodi,
a žlutá lampa
v šedivém tichu choře se Ieskne
na hládi vodní.
Na lodi ticho, usnuli všichni;
jen němý strážce přes okraj hledí...
A zcela dole,
v propastech tmavých,
chystá se k spánku
obrovské moře.
Ty lodi bílé, s pestrými stěžni,
věnčené květy, v jásotu davu,
jež do vln moře
vypluly z jitra v příznivém vánku
a náhle bleskem zdrceny leží
na pustých skalách,
ty lodi lstivé, korsárů hnízda,
pod černou vlajkou, zdobenou lebkou,
věštící všude zkázu a nářek,
smělé jak orli, rychlé jak větry,
bojovné, mstivé,
konečně našly kýžený pokoj
na jeho hrudi.
Ty lodi vetché, s otvory v boku,
ty lodi smutné, jak mrtvé vášně,
jichž sporé mužstvo na přídi stojí
a spíná k nebi hubené ruce.
A zcela dole,
v propastech tmavých,
hoví si moře,
napnuty sítě
na všechny strany,
a klidně dřímá. –
A Noc jak kráska
s hvězdnými zraky
a s kyprým ňadrem
lehce se sklání
nad spícím tělem,
hladíc je něžně po dlouhé hřívě,
jež volně splývá
přes skalní hroty.
Na lodi ticho, usnuli všichni;
jen němý strážce přes okraj hledí.
A zcela dole,
v propastech tmavých,
vlní se děsná
chapadla moře.
Na vlnách dřímou plachetní lodi,
a žlutá lampa
v šedivém tichu choře se leskne
na hládi vodní.