V náš život monotonní,
jenž plyne den za dnem,
své modré světlo roní
vždy měsíc večerem.
A my tak žijem spolu,
pohádka uvadá –
radostí něco, bolu,
ostatek záhada...
My dva a nikdo jiný!...
A v dáli život hřmí.
Ticho je u nás; stíny
se ve světnici tmí.
Jen občas slyšet bývá
ze sadu žití sem,
jak fontán tiše zpívá
o mládí povadlém...