Je ticho. Ve vsi hubený pes vyje.
U oken dlouho spínaly se ruce.
Vychladly duše, zhořkla ironie
a srdce netluče už dávno prudce.
Vše zničeno, co nebylo lze skrýti,
a vítr šeptá vyvětralá slova,
za humny slyšet starého psa výti
a v každé jizbě pláče jedna vdova.
A smutno je, co dosud ještě žije,
a sotva že se z polí něco sklidí,
jen hubený pes ve vsi zlostně vyje
a hryže kosti utracených lidí.