Přede mnou sklenice svítí nalitá dopola vodou;
skupenství přemnoha kapek, které se hemží
nesčetných prvoků zmatkem,
kteří se bláhově těší vteřinou-věčností žití,
pokud jich žíznivý člověk
nepozří jediným douškem,
aby s ním splynuli nutně, v jeho se rozprchli těle,
v krev jeho přešli a v mozek,
při práci rukou neb ducha
byli mu pomocni v stavbě tvůrčího díla.
Podobně země je kapkou –
s jinými kapkami světy,
kteréžto hemží se tvory v poháru vesmíru, z něhož
od věků do věků pije
živelný hodovník, oheň, za stolem Věčného Řádu,
aby svou ukrotil žízeň
po slastném zpití se hmotou,
aby moh’ tvořiti znova zářivé, obměnné světy,
odvěky spolupracovat na díle stvořitelově.