Ach, že tak brzo zmizel sen;
a nebe plné modrých hvězd,
jež dívaly se do oken.
Já slyšel ze sna háje kvést
a viděl ruce princezen!
Teď vidím ve tmách plno cest –
a vlas můj hrůzou rozježen!
Ach, shasl bledý luny jas
a prchl z duše velký klid:
zřím popraviště v temnu zas,
z mlh noci slyším vzdechy znít
a hluchých bubnů slyším hlas, –
ne, není možno klidným být,
ten smutek je jak slizký plaz.
Můj svět je navždy zapadlý
a srdce moje uvadá,
a duch můj pro vždy rovněž mdlý
se v peklo noci propadá.