Mladosti, jež obrozuješ svět jak jarní slunko, jež životem pádíš jako ručej, jež rozkvítáš v zornicích tvorů jak úsměv prérie,
jsi má láska, již jsem si vykoupil zkouškami a pochopením, Orfeovými proměnami,
prožívám tvé nesnáze, tvé průboje a vzlety, jsem kronikářem tvých výbojných gard.
Ač je mi šedesát let cítím se jak dvacetiletý, (vždyť je to jen třikrát dvacet jar) neb duchovně jsem překonal čas
a planu rád pro přítomnost, jež svádí k rozhledně, s níž lze se toulat po širé zemi. Legie mládí rostou
jak mlází, jež bují z hrobu dřívějšího hvozdu, na místo zestárlých nastupují jaří, někteří klesají při marši znavou, leckteří zbloudí v lišácké léčky,
však já si chráním své místo, přemáhám chvilkovou slabost, obrněn proti zpátečnictví, vždy se omlazující
pokroku vojín. S vrchů a z nížin řine se mládí v dravě mohutný tok,
jenž šumí krajem, hřmí přes všechno jako vodopád, jako lavina,
zřím jich houfy, srocují se, tisknou si ruce, kupí se v šiky, jdou dobývat světa,
každý má jinou zbroj, však každá je správná, byla-li ukuta z dobrého kovu, z nadšení a z touhy
po kráse, světle a velikosti. Bubny víří, polnice břeskné vřeští, činely řičí, čin, čin,
pluky zpívají: marsejézu vášně a obrazivosti. Je v nich síla jak v kmenech, jako vichr v dubnu,
jako očistná bouřka, jako věž blesků, akumulátor energie, chtějí se probojovati k zářnému cíli,
myslí dosáhnouti až k hvězdám, prahnou si podmanit moře a zemi, mní, že unesou na svých plecích i nebeskou klenbu jak mytický Atlas.
Hledím, jak pochodují, radím jim, jsem s nimi, když překážky drtí, ztékají zákopy a střetnou se s nepřítelem,
teď zuří štěkot kulometů, letadla plijí bomby, tanky se sápou, hřmí alarm k útoku,
hurá!... na bodáky... sleduji těžký zápas, podněcuji je v mysli, věřím v ně,
chci, aby se vrátili nepřemoženi. Jen postupujte kupředu, zbojci a buřiči srdce a ducha,
dynamicky, směle, třeba proti mně, třeba přese mne, duch můj doprovází vás,
kárá, varuje, zaštiťuje. Tak tě miluji, mládí, že budu povždy s tebou
i když zdánlivě zmizím, nemohu odloučit se od tebe ani v smrti, jako vesna nemůže nadlouho opustit zemi, (ó nezapomenutelná kráso květů!)
musí se k ní vracet v čárné obměně neustále. Mládí!
Ty a já jsme se měli vždy rádi. Mládí! zdravím tvou vítěznou vlajku
Cookies on Poetry Cove