Noc, jež se na obzoru chmurně tměla
jak obří kukla z doby prasvěta,
v níž tajuplná bytost zakleta,
se náhle jako bleskem rozevřela.
Tu obzor vzplál jak sopka dštící jasy,
jež z otevřené kukly prýštíce
se roztékaly v světel tisíce,
až vynořil se motýl bájné krásy.
Jak ryzí zlato byla jeho hlava,
měl křídla ohromná a usměvavá,
jež chystala se k letu do nebes.
Pak rozpjal luzná křídla v zářné pýše,
by jako nadpozemský přelud tiše
se nad zemí a vodou zvolna vznes.