Do noci zmrtvělé Čas moji loďku šine
stísněnou roklinou, kde světlo umírá
a temno rozkládá nad kraje nehostinné
svá křídla upíra.
Kdys večer, vzpomínáš, my v šeru pluli tady,
vše spalo v krajině, tma byla na vodách,
jen v dáli hučely kypící vodopády
v mrtvolných temnotách.
A světlo třesavé se lilo haluzemi
vrb nyvých, smutečních, jež do tmy hleděly,
my v člunu seděli, zmámeni, vroucní, němí
a slova neděli.
A ty jsi tesknila a tvoje zraky plaše
po hvězdných kolejích do dálky prchaly,
a v dlouhém vznícení se tiskly duše naše,
jež touhou plakaly.
Na nebi vzpomínek se čistá luna vznesla,
jak bílá hostie v kadidle večera
a v šeru klesala váhavě klidná vesla
do hlubin jezera.
Ó, Noci! Propasti! Vy tůně plné taje,
vám navždy propadlo mé mladé nadšení;
ó, žel, ten bezdný hrob už nikdy nevydá je
ze svého vězení.
Vy dnové dumaví, jež jdete v šerou dáli
v temnotách plouživých pod smutnou lodí mou,
ve vašich hlubinách spatřuji divé skály
se chmuřit hladinou.
A v nocích bouřlivých, kde déšť se z nebe lije
a blesky klikaté do řeky sjíždějí,
v těch vírech zpěněných zřím tvář své ironie
a stesk svých nadějí.