Tichý podzim zamyšlený
jako teskné, marné stáří,
a ty květy zvadlé v sadech
jako věnce na oltáři.
Suché paže rozpínají
stromy chudé, ustarané
k slunci, jež jak monstranc’ plane
kadidlem mlh zadýchané.
Roztesknělý vítr kvílí
zádumčivé litanie...
Srdce steskem rozhoupané
v hrudi prudce jak zvon bije.