Je podzimní noc mlčící
a světlo luny zářící
se rozprostírá ulicí.
Řad domů s loubím pojal sen...
Jas luny sněží do oken
i kostel jako posněžen.
Na náměstíčku zapadlém
sní opuštěný světec něm
ve rouše bílém, třpytivém.
Ni zvuku není slyšet znít –
kol vládne bílý, přísný klid,
v němž zdá se všechno mrtvo být.
Jen občas zazní kroky sem:
– muž s dívkou v šeptu milostném –
pak opět ticho kolkolem.