Je krásná příroda, když v žluti zdá se pláti,
a tiše, tichounce mdlý vítr v listí zpívá,
a z parků vůně vlá tak nahořklá a snivá,
že musíš na zašlá si léta vzpomínati.
Jdou vzpomínky, jdou, mizí, jak oblaka se tratí,
ta krásná oblaka, jež říjen vždycky mívá,
tam v dálce neznámé, a teskno v duši splývá
jak v záhon růží mdlých, jež západ v posled zlatí.
A mlčí ptačí zpěv a listí ševel milý,
a vody kalné jsou a mlhy luhem pílí,
jak by se ve rubáš kraj halil zmírající.
Tu v nitru jítřejí se kruté staré rány,
sny, touhy, naděje, jež v taji pochovány
a které vzbudila mdlá vůně hořká, mdlící...